Parafrází na známý punkový slogan se honosí záhlaví dalšího zvukového experimentu kvarteta sdruženého kolem Radka Kopla. Za komančů tady s prvním noisecorem přišel zřejmě Milan Knížák, nyní ředitel Národní galerie. V Hollywoodu se z lidí, kteří uměli dělat různé zvuky prostřednictvím neobyklých udělátorů, vyvinula od éry němého filmu specializovaná skupina, jimž se začalo říkat šumaři nebo hlukaři a dnes jsou tito lidé dobře placenou součástí každého kvalitního filmového štábu. Nechápu, proč už barrandovské studio dávno neangažovalo Napalmed na tento lukrativní post. Měli by sebou hodit, než to udělá někdo jiný, protože to, co tahle povedení čtveřice vyvádí na ploše dvou hodin za zvukové a hlukové taškařice, to by vystačilo na dokreslení atmosféry pro celovečerní dokument ze života hlídačů vrakovišť a kovošrotů.
Všelijaký šrot, nějaké podomácky vyrobené kytary, kupovaná akustika, různé mikrofony, pochopitelně mixák a dokonce i kráječ na vajíčka (taky jsem na něj hrával) – to vše a ještě mnohem více jsou „ibanězky“ Napalmed. Roztomilý barevný booklet vás informuje, že na totmo díle se nacházejí pouze dvě skladby. Má to ale háček... První se jmenuje „Never mind the MSBR...“ a druhá „...here´s the MBFR.“ Sice nevím, co to znamená, ale myslím, že je to jedno. Důležitější je, že ta první má prý stopáž 56:44 a druhá taky 56:44. Ne, to opravdu není překlep, v bookletu to tak je napsáno. Ale pravda to není – je to kratší. Možná obě dohromady tu hoďku mají; neměřil jsem to, takže nevím. Neodolal jsem a poslechl jsem si první skladbu – je to docela poklidná relaxačka, vážně. Tedy pro člověka, který celý život netráví ve fabrice, protože takovému to jistě libé pocity nenavodí. Druhá skladba obsahuje především v závěru drsnější momenty. No co vám mám povídat, Napalmed jsou prostě jenom jedni. Pro někoho naštěstí, pro jiného naopak. Myslím, že Knížák by z nich měl radost...